Žiju, abych hrál. Hraju, abych žil. Dýchám pro divadlo a divadlo dýchá pro mne.
Čas od času, než něco napíšu, zeptám se kamarádek, o čem by měl nový příspěvek být. Nějakou dobu už mi moje kamarádka Johanka odpovídá pořád stejně. ,,Napiš o divadle!".
Na začátku ledna ( Proboha, to už je to půl roku? Jak s to stalo?!) vybírala naše sbormistrině jedenáctku dětí, které se měly připravovat pro nové představení divadla F.X.Šaldy v Liberci Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, které podle původní předlohy Jaroslava Haška upravil Kryštof Pavelka a zrežíroval Ondra Pavelka. Já se mezi jedenáct šťastných bohužel nedostala.
Několik mých kamarádek (včetně Johanky) ale ano. A tak jsem mohla pouze sledovat fotky ze zkoušek na instagramu a tiše závidět.
To se ale k mojí obrovské radosti mělo brzy změnit. Protože s některými holkami z divadla chodím do školy, přišla mi jedna z nich (Markét) jen tak mimochodem říct, že mě paní Pálková (sbormistrině) vybrala jako dvanáctého člena naší malé divadelnické skupiny.
Když jsem ještě téhož veřera mířila na první zkoušku, cítila jsem jsem mimo nekonečného nadšení taky strach. Vždyť ostatní zkouší už několik týdnů!!! A navíc jsem tuším šla pozdě jako obvykle..
Bála jsem se zbytečně. Zaprvé: Písničky, které nacvičujeme jsou naprosto primitivní. Zadruhé: Opakujeme je stále dokola, že by si je zapamatoval i člověk s alzheimerem. A za třetí: Co nám řekl náš divadelní opatrovník strejda Čába, ,,Je úplně jedno, jestli vám někde něco ulítne, musíte to prožít." Což, myslím, paní Pálkové příliš nevyhovovalo, protože se to příčí všem zásadám správného severáka, ale nemohla s tím nic dělat, protože když řeknete bandě rozjívených sboristů, aby ztratily soudnost a začali se předvádět, je to jako kdyby jste řekli slonům, ať vběhnou do porcelánky. Už je nic nezastaví.
Zkoušky v divadle mě, musím říct také velmi příjemně překvapily. Narozdíl od ostatních holek jsem se nazaobírala naivními představami o tom, jak budeme s herci navazovat dlouholetá přátelství, jak si z nás všichni, včetně režiséra sednou na zadek, a jak nás od teď nepřestanou obsazovat do všeljakých dalších představení. Opak se stal pravdou a tak mě divadlo už podruhé vyvedlo z omylu.
Ačkoli naše skupinka zastává roli jakéhosi zpívajícího křoví ve slaďoučkých kostýmech baletek (a jednoho Malého prince), chovali se k nám herci od začátku jako k rovnoceným kolegům. Pokaždé, když přicházíme do divadla, všichni se na nás smějí, zdraví nás, ptají se, jak se těšíme na představení a na premiéře nás zasypali čokoládou a dokonce květinami jako opravdové umělce.
A tak jsem zjistila, že jakmile se jednou postavíte na prkna, už z nich nebudete chtít slézt. Pocit soudržnosti před premiérou, oslavy po premiéře, pocit s jakým prožíváte každý zasloužený aplaus, smích z hlediště, vidět, že to, co děláte má pro někoho smysl, to všechno vás zpoutá a nepustí.
Divadlo nemůžu s ničím srovnat. Nejde ničím nahradit a nikdy v životě bych se ho dobrovolně nevzdala. Dává vám možnost být na chvíli někým jiným. Zapomenout na vaši osobní každodenní roli. Je to naděje, je to láska, je to vášeň. Je to divadlo.
S panem režisérem.
S naší Danuš.
