Já jsem se dnes vrátila z toho jarního soustředění. Odjížděla jsem ve čtvrtek, takže jsem strávila čtyři dny na zkouškách, ale čtyři dny s nejskvělejšími lidmi, které mám nejradši.
Musím říct, že různé zájezdy a soustředění jsou ty chvíle, kdy si uvědomuju, jaké štěstí mám, že můžu patřit do tak různorodého společenství lidí.
Vím, že nikdo, kdo tohle nezažil, nemůže pochopit, ale chtěla bych vám přiblížit, co mě na celé věci tolik fascinuje.
Jasně, že jsou chvíle, kdy máte chuť, praštit s deskami plnými not o zem a začít ječet, že prostě nejste pod tónem, a že jediný, kdo to slyší jste Vy, paní sbormistryně!! Ale pak přijde večer, celý sbor společně sedí a dívá se třeba na záznamy ze soutěží, ti starší vzpomínají, jak nádherně v cizích zemích bylo a jak všichni brečeli, když jsme na vyhlášení skončili na prvním místě, zatímco malé děti sní, že i ony se třeba jednou podívají do Jižní Korei. Všichni zpívají "večerníkovou" písničku, kterou před více, než deseti lety složili členové sboru, který teď tvoří každý v této místnosti a několik citlivějších dokonce utírá slzy do rukávů...Každý si uvědomuje cestu, kterou už ušel, čas, který neúprosně běží.
Jiný večer si nejstarší, kteří sbor brzy opustí, vymyslí program. A tak všichni po penzionu pobíháme v maskách, hrajeme hry -například pantomimu (druhý alt nepozná motýla od pelikána)- a cpeme se u toho sladkým. Nikdo z nás si v tu chvíli asi neuvědomí, že tady se tvoří vzpomínky, a že i to, že ležíte po večerce pod něčí postelí a ani nedutáte, protože po patře chodí dozor, vás v následujících několika letech spolehlivě přivede k slzám smíchu.
Věnováno nejlepším lidem, jaké si dokážete představit <3
Kořenov 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat