Láska? Děkuji, nechci.

Už před nějakou dobou jsem se rozhodla na lásku raději nevěřit. Nevěřím tomu, že by někdo mohl být natolik nesobecký a obětovat vztahu naprosto všechno, nevěřím tomu, že někdo posune v pomyslném žebříčku hodnot partnera před vlastní ego, nevěřím tomu, že někoho můžete milovat a ctít po celý život a nevěřím tomu, že Vás ani po padesáti letech nezačnou otravovat partnerovi špinavé ponožky a ještě špinavější nevěry. Nevěřím na "v dobrém i ve zlém". Nevěřím tomu všemu v době pohrdání, sobeckosti, rozvodů, předmanželských smluv a peněz a mám pocit, že žijeme v době, kdy se každý potřebuje osamostatnit a nejlépe plout proti proudu, v době, kdy neexistuje žádné MY. Existuje pouze JÁ a TY.

Přesto, nebo možná právě proto mě zarazila lehce výsměšná otázka: ,,A proč teda pořád honíš ty kluky?"

Zamyslela jsem se, protože tento paradox zajisté zpochybňuje moje zarputilé tvrzení.

Odpověděla bych asi takto. Možná existuje několik typů lásky. Věřím tomu, že miluji svoji rodinu, to mi jistě nikdo vyvracet nebude. Věřím tomu, že bezmezně miluji svoje kamarádky a pro některé z nich bych udělala snad cokoli. Věřím na růžové brýle, které u každého můžou vydržet rozdílně dlouho, to je láska krátkodobá a padá většinou s prvním problémem. Věřím na vzájemnou přitažlivost, která ovšem také nevydrží věčně. Ale nevěřím na opravdovou a věčnou lásku, jakou slibují romány, pohádky, svatby. A tak bych trochu upravila svoje tvrzení. NEVĚŘÍM NA OPRAVDOVOU LÁSKU. Stejně jako nevěřím na lásku na první pohled.

Možná je to všechno o důvěře, kterou k příslušníkům opačného pohlaví nemám. A možná je to tím, že jsem svou opravdovou lásku ještě nestihla prožít. Kdo ví. Pro mě láska zůstává nepřekonatelným klišé hollywoodských režisérů.